Použitelnost, nebo User Experience, nelze nějak jednoduše, levně a efektivně měřit. Ono je už dost těžké jasně vymezit, co to použitelnost vlastně je.

V naší firmě máme CMMI, ISO 9001 a podobné procesní normy a pokud naše oddělení nechce (ani nemůže) stát mimo, musíme zavést i měření našich výstupů, tedy použitelnosti. Museli jsme se s tématem tedy poprat.

Dříve jsme zkusili se našich uživatelů ptát, jakou by zvolené funkcionalitě nebo aplikaci dali školní známku. Když jsme s použitelností začínali, měl náš software dost problémů, proto bylo běžné, že dostával trojky a čtyřky. To pak byl dobrý argument pro vedení, že se problémem musí něco dělat. Časem jsme si mákli a dostali náš software na celkem dobrou úroveň. U uživatelských testování se později stalo jen výjimečně, že by účastník nesplnil zadané úkoly. Ve školním hodnocení jsme pak dostávali většinou dvojku nebo trojku. A to už se problém metriky ukázal v celé šíři. Lidé u nás jsou zvyklí, že trojka je celkem špatná známka a jednička zase moc super. Navíc je tento systém nepřenosný do zahraničí (naše vedení, klienti…). Další potíží bylo, že uživatelé často nevěděli, co přesně hodnotí (grafika super, tak vám dám za jedna). Proto nám nakonec tento způsob přestal vyhovovat. Z počátku pomohl, pak se přežil.

Hledal jsem jinou metodiku. Nakonec mě oslovila populární metoda SUS. Je to deset jasných specifických otázek a jejich bodové ohodnocení. Výsledkem je číslo 0–100. Čísla se dají srovnávat, dají se dělat grafy s trendy, dají se sledovat jednotlivé odpovědi, dají se porovnávat jablka s hruškami.

SUS byl vymyšlen hodně, hodně dávno a lze ho aplikovat na jakýkoliv systém, třeba hardwarový. Možná v některých případech jsou některé otázky irelevantní (pro webové stránky prý nic moc, zkuste pohledat), pro naše softwary to sedne dobře. Doporučuji.

A na co si dát při zavádění SUS pozor? Jen buďte pozorní a obezřetní při vyhodnocování výsledků. Je velmi důležité se ptát správných lidí – musí to být vaše cílová skupina, uživatelé nebo skupina, kterou chcete zkoumat. Jinak dostanete výsledky, které jsou mimo.

A jak prezentovat výsledky? Když někomu například řeknete, že SUS vyšel 64, moc mu toho neřeknete. Ale existuje pěkná studie, kde je jednotlivým hodnotám přiřazeno přídavné jméno nebo jiné slovní hodnocení. A s tím už lze prezentovat velmi lehce.

Většinou posluchače zajímá, jakých hodnot dosahují známé softwary (Office, Creative Suite, Apple). Ať jsem hledal, jak jsem hledal, nic jsem nenašel. Pokud se vám poštěstí lépe, pochlubte se, prosím.

Ještě dodám, že jsem na otázku z titulku neodpověděl. Jen jsem napsal, jak to děláme u nás, u softwaru pro enterprise. Daleko lepší odpověď, s mnoha možnostmi, dostanete v knize Measuring the User Experience: Collecting, Analyzing, and Presenting Usability Metrics. Doporučuji, je tam přehled jak kvalitativních, tak kvantitativních postupů.

Senioři jsou jednou ze skupin lidí se svými specifiky. Podle věku máme specifické skupiny předškolní děti, školáci různého věku, výrostci, teenageři, slečinky, mladí, střední věk, padesátníci… a to jsem to ještě vzal hopem. Pak máme skupiny podle vzdělání, platových kategorií, oborů, zájmových skupin… Internet je vlastně velmi pestrá komunita lidí a dnes do ní rozhodně patří i senioři.Čím se tedy senioři liší od mladších? To je na delší studium a intuitivně to jistě tušíme všichni. Nicméně pro použitelnost stránek pro seniory v zásadě platí stejná pravidla, jako pro všechny ostatní. Jen se musejí důsledněji dodržovat. To je také důvod, proč všem doporučuji, aby při návrhu stránek myslel na seniory, testoval na seniorech, konzultoval se seniory a podobně. Samozřejmě že je dobré si virtuálního seniora nahradit svými rodiči nebo prarodiči, konzultovat to s nimi a testovat to na nich.

Je jasné, že pokud nejsou naše stránky určeny seniorům (skejťácké zboží, gamesky, stránky rapové skupiny), toto pravidlo neplatí. Když ale například děláte hobby obchod, komunitní síť nebo komunikační nástroj, jděte do toho.

A při práci vám může pomoci i tento kontrolní seznam toho, na co máte myslet při tvorbě webu pro seniory. Po pravdě řečeno, nenašel jsem tam moc položek, které by neplatily pro ostatní kategorie lidí. Ani body, které by neplatily pro ostatní aplikace. Takže se vlastně vracím o dva odstavce zpět a zopakuji, že “Pro použitelnost stránek pro seniory v zásadě platí stejná pravidla, jako pro všechny ostatní. Jen se musejí důsledněji dodržovat.” Udělejte stránky dobře pro seniory a máte vyhráno i ve zbytku populace.

Dodatek: Chvíli po zveřejnění tohoto článku, který byl jen o seniorech, jsem narazil na seznam požadavků na přístupné stránky. Přístupné znamená, že budou moci být používány i lidmi s různými typy postižení. Těch také není málo, jen si nemyslete. Ale i kdyby vám Paretovo pravidlo nakrásně říkalo, že se na postižené máte vybodnout, berte to jako doporučení, jak udělat stránky nebo aplikaci prostě lepší pro všechny.

Před lety jsem se seznámil s nevidomou kamarádkou. Internet po ni byl a je pracovní nástroj i jeden z významných komunikačních kanálů (to je stejné jako u vidomých). Samozřejmě že mě zajímalo, jak internet používá a zjistil jsem, že mezi stránkami, které může nebo nemůže nevidomý používat, je z implementačního hlediska velmi malý rozdíl. Když budeme myslet na několik drobností, budou na vaše stránky moci zavítat další příjemní lidé.

A nebudete muset, pokud se seznámíte s postiženým, začít vymýšlet, proč jste proboha nedali slovní popis k obrázkům (to určitě děláte kvůli SEO, ale víte co tím myslím)…

Když se začnu zabývat použitelností některé existující aplikace, většinou je jeden z prvních námětů na zlepšení to, že by se mělo sjednotit ovládání tak, aby v každém okně nebylo trochu jiné. Navrhnu nějaká doporučení a vytvořím mustr na nejkřiklavější případy. Rozdíly nechám odstranit. Většinou je první reakce autorů softwaru, zejména vývojářů, odmítavá – nevidí to jako velký problém, mají pro odlišnosti nejrůznější důvody nebo jsou líní něco měnit.Na sjednocení ovládání je třeba trvat a je třeba ho provést. Ale současně je nutné nepostupovat striktně mechanicky.

Může se stát, že dobře odůvodněná výjimka pomůže zlepšit použitelnost. Někde se “nečekaně” použije mnohem větší tlačítko, jinde se zdůrazní nebo naopak potlačí některý prvek – a může to být ku prospěchu věci. Pro každou výjimku by ale měl být nějaký rozumně vyargumentovaný důvod (nejlépe podložený uživatelským testováním). Neboli cílem je mít vše jednotné a v odůvodněných případech být připraveni povolit výjimku.

K napsání tohoto článku mě poňoukla diskuze  na IxDA. Přečtěte si ji. Také se můžete do této organizace přihlásit, členství je zdarma.

To se ví, že ani ti nejlepší ergonomové nejsou tak dobří, aby nemuseli dělat uživatelská testování, výzkumy a podobné činnosti. Zrovna tento týden mi jeden kolega programátor, co už má u nás ve firmě vysezený důlek, vysvětloval, že má tolik zkušeností, že už umí chování a potřeby uživatelů lehce odhadnout; a my ergonomové, kteří si o tom čteme z knížek (rozuměj my, co se v ergonomii dále vzděláváme) jsme mimo. Bohužel jeho produkt z časových důvodů ještě neřešíme, takže má falešný pocit, že oni jsou v pohodě a že jejich guesswork funguje. To je vskutku velký omyl. Nefunguje.

Ani vy si to o svých aplikacích nemyslete. Pokud jste o tom přesvědčeni, začněte ihned provádět alespoň intenzívní uživatelské testování. Však vás to přejde ;- )

Letos jsem zvýšil počet ergonomů, je nás už skoro deset, i když jde o částečné úvazky. Počítám s další expanzí příští rok.Protože je nás víc, můžeme si dovolit dělat více činností a dělat je pořádně. Používáme stále papírové prototypy a i teď na ně nedám dopustit, nicméně papír je skvělý do určitého okamžiku návrhu a pak přestane stačit. Konkrétně u nás byl problém s prezentací prototypu do Olomoucké pobočky. A také s tím, že papírový prototyp může rozhýbat jen člověk. Navíc se papír hodí na jednoduché a rychlé prototypy a my jsme potřebovali navrhnout i něco poměrně komplexního. Zkrátka nastal čas se poohlédnout po elektronickém prototypovacím nástroji.

Začal jsem pátrat na internetu a zjistil jsem, že prototypovacích nástrojů jsou mraky. Respektive že se na prototypování používá kdeco. Prošel jsem diskuze, sepsal si tipy a jásal, že je z čeho vybírat. Současně jsem si ujasňoval své požadavky a postupně vylučoval jednotlivé možnosti.

• Peníze nehrají roli

Ne že by vůbec nehrály roli, ale i ty dražší nástroje by se vešly do rozpočtu (no dobrá, na irise bych neměl). Dobrá zpráva.

• Nechci mockupovací kreslítko, potřebuji aby výsledkem bylo něco klikacího

Měl jsem na paměti jeden projekt, který rozhodně nebyl triviální a různé ty OmniGrafly by s tím moc nepomohly. Vyloučil jsem kreslítka.

• Chci jak weby, tak desktop

Jasný požadavek, děláme oba druhy aplikací.Už tady nezbylo skoro nic k výběru, proto jsem přestal klást další požadavky. Z těch, které jsem si poznamenal, jsem vyloučil iplotz, mockupscreens, flairbuilder, balsamiq, pencil, wireframesketcher… Někdo silně propagoval Visio, ale to mi přišlo komplikované.

Zůstalo mi jedině Axure. Prošel jsem ho, udělal v něm trochu práce na té nejsložitější aplikaci, co jsem měl, a užuž  jsem ho chtěl koupit, přestože to nebyla úplně aplikace podle mých představ. Ještě jsem nechal kolegu, ať Axure prověří, než utratíme tolik peněz (10 tisíc na osobu) a hledal jsem možnosti slevy (multilicence, UPA…). Také jsem se snažil z firmy dostat odhad, kdy bude hotova Mac verze – neúspěšně.

Dál jsem hledal jiné možnosti, ale už jen tak ze sportu. Na LinkedInu se někdo v jedné diskuzi zeptal na prototypovací nástroje a mezi mě známými jmény se objevil i JustInMind. Chválili ho tam. Zaujal mě a tak jsem ho začal porovnávat s Axure. Nakonec vyhrál a naše firma ho koupila.

Hlavní rozdíly – důvody podle mého názoru jsou:

• Axure mi přišel těžkopádný a nemoderní. To byl můj hlavní dojem z něj.
• JustInMind je podstatně levnější. Uživatelská instalace přijde zhruba na stejně v obou případech, ale Minda má navíc možnost klouzavé licence – lze ho nainstalovat na libovolný počet stanic. V dané chvíli se spustí jen jedna (nebo kolik si koupíme). V našem případě je to velmi výhodné, ušetřili jsme několik desítek tisíc (nekoupím pět verzí Axure, ale jednu klouzavou Mindu). Na rozjezd to rozhodně stačí. Časem licence rozšíříme podle aktuálních potřeb, nyní dělá několik lidé občasné krátkodobé projekty a po většinu času by jim nástroj rezl na disku.
• Minda umí prohlížení prototypů jak v browseru, tak na desktopu (prohlížeč zdarma). Web má celkem hodně omezení a když prototypujete pro desktop, máte v browseru celkem dost limitací.
• Další rozdíly a přednosti zjistil kolega tím, že začal používat demo. Se zkušenostmi se pochlubil nejen mě, ale i na SIGCHI. Stojí to za přečtení.
• JustInMind má dobrou podporu/flexibilitu. Nahlásili jsme jim problém, oni nám pogratulovali k nalezení chyby a ještě ten den zveřejnili opravenou verzi.
• Mají Mac verzi již nyní. Sice betu, ale lepší beta v hrsti nežli GA na střeše. V Axure mi nebyli ochotni říct ani přibližný a neoficiální odhad, kdy mám čekat Mac verzi.
• Axure je standard, což je sice jeho plusem, mínusem standardu bývá malá flexibilita a akceschopnost. Za Axure stojí solidní dobře strukturovaná organizace, která šlape jako hodiny. Software už je natolik rozšířený, že není jednoduché v něm udělat zásadnější změny nebo odstranit relikty minulosti. JustInMind je mladší projekt, autoři to chtěli dělat jinak, lépe. Z Axure se poučili a vzali z něj to nejlepší a podstatné.
• Dojem z jejich stránek nahrával také Mindě. Líbí se mi mnohem víc. Mají blog a ten je vzdělávací (má cenu ho číst). Stránky Axure jsou takové sebestředné. Třeba mají sice má fórum, ale to je jen o něm…
• V Mindě mají o poznání empatičtější obchodníky.

Abych to shrnul, JustInMind mi přijde modernější a jeho autoři flexibilnější. Proto jsem na něj vsadil.

Kolegové v něm nějakou dobu už dělají, nejvíce zatím Michal. Ostatní se spíš rozkoukávají v celé problematice prototypování a naplno se do toho pustí později. Zkušenosti určitě po několika měsících napíšu.

Tento článek jsem plánoval napsat, jen jsem tomu dal prioritu nad ostatními tématy díky článku na blogu JustInMind a na SIGCHI. Licence domů by se mi hodila.

Možná vás napadne, že to takto píšu proto, že chci licenci. Ale pro Mindu jsem se skutečně rozhodl, dal do ní peníze a upozorňoval jsem na ni na fórech. Bože dej, ať nemusím za pár měsíců napsat, že to byla slepá ulička – držte nám palce.

Kolik person?

Postupně vezmeme všechny role a pro každou najdeme jednu nebo víc person. Persona se od role liší tím, že jde o reálného (přestože virtuálního) člověka. Někdy se v jedné personě spojí více rolí, třeba když uživatel pracuje v malé firmě a má toho na starosti víc nebo třeba když některá role nevydá na celou pracovní dobu uživatele. Persona také typicky pracuje s více produkty, s našimi i s cizími. Když se rozhodujeme, jaké persony tvořit, zkusme se zamyslet, jestli již nějakou vhodnou nemáme.K jedné roli také můžeme vytvořit více person. To se stane typicky v tom případě, když existuje několik různorodých typů uživatelů nebo použití. Třeba u nás to je vidět na roli vedoucího pobočky. Náš software, kde se něco objednává, se bude jinak používat, když půjde o vedoucího pobočky banky (velký aparát, striktní procesy), majitele prodejny automobilů (malá firmička, nezávislý prodejce) nebo hamburgerového fastfoodu (frenčíza). V těchto třech případech jsou různé motivace lidí, jinak k tomu přistupují, jinak platí… Proto jsme udělali persony tři.

Obecně bychom se měli snažit mít person co nejméně. Rozhodně musíme pokrýt všechny role.

Definice persony

U každé role se zamyslíme, jak asi vypadá typický uživatel a načrtneme ho. Většinou začínám u národnosti jména, věku, vzdělání a pohlaví. Najděte si svou cestu, takto to dělám já.

Národnost není důležitá. Pracuji ale v nadnárodní společnosti, proto by neměly být persony z jednoho místa (třeba jen Němci nebo Amíci nebo Japonci). Pokud se liší národnost, mohou se pak také výrazněji lišit fotografie a jména person. Národnost většinou u persony neuvádím, ale sám si ji pamatuji a pomáhá mi si je zapamatovat.

Jméno

Řekněme, že vyberu Maďara. Jméno a příjmení nacházím jednoduše: zadám do vyhledávače “Hungarian names” a odkazy převážně vedou na seznam jmen s překladem nebo s etymologií. Ze seznamu prostě vyberu jméno, které se mi líbí a které není podobné s již hotovými personami. Podobně vyhledám a zpracuji příjmení přes ”Hungarian surnames”.

Vzdělání

Poté si ujasním (podle role), předpokládaný věk a vzdělání. Většinou je tam možný velký rozsah věku, to nevadí. U vzdělání se většinou volí základka/střední/vysoká a typ školy, zda humanitní, technická, ekonomická nebo třeba umělecká. Vzdělání je možné navrhnout podle toho, co je nejtypičtější v nabídkách práce.

Fotografie

Mám-li toto vše ujasněné, najdu fotku. Nejlepší by bylo najmout modela/modelku, nechat ho profesionálně nafotit a v případě potřeby ještě dofotit další fotky. To by stálo hodně peněz, ale hlavně času. Také by se daly fotky koupit ve fotobance. Ani to není ideální, fotky jsou zde silně stylizované, ale nakonec se dá vybrat. A nápad fotit kamarády a kolegy je také nepraktický, takové lidi zná kde kdo ve firmě a asi by je rušilo, kdyby si měli za tváří představovat někoho jiného. Proto první fotky…ehm…tak nějak…z internetu.

Do gůgla zadám název pozice nebo něco, co by mi mohlo najít vhodnou personu. A přepnu se do zobrazení extra velkých obrázků. To je důležité, protože se fotky budou nakonec i tisknout a i jinak se s nimi bude pracovat. Nalezené fotky procházím a vybírám kandidáty. Z kandidátů vyberu nejlepšího a ten stáhnu. Fotku upravím, aby neměla ulítlé barvy a hlavně ji ořežu na definované rozměry (abych umožnil dávkové zpracování).

Ale v tomto případě pozor na to, že když si stáhnete fotky lidí ze sítě a persony se u vás uchytí, tak je budete asi ukazovat kde komu a hrozí malé riziko, že se stane malér. Měnit zažitým personám fotky taky není dobrý nápad. Nejlepší možnost je přece jen fotobanka.

Pracovní prostředí

Podle fotky upřesním podrobnosti o personě. Mám tedy jméno, věk, vzdělání, a pohlaví. Připíšu detaily o zaměstnání (máme firemní klientelu), jako je délka praxe, práce na směny, velikost pracoviště, počet kolegů na stejné pozici, pracovní náplň, zda ho práce baví, jestli uvažuje o odchodu, jak moc práci rozumí, co ho motivuje nebo demotivuje… Jde o to popsat personu v prostředí, kde náš software používá.

Osobní život

Formálně vzato by bylo zbytečné popisovat osobní život persony. Ale uživatelé person nejsou stroje a aby mohli navázat s personou vztah, měli by mít představu i o tom, co dělá ve svém volném čase. Proto uvádíme, zda má persona ženu/muže, přítelkyni/přítele, děti, psy… A také její koníčky. Pomůže to personu prokreslit.

Příznaky

Z praktických důvodů u každé persony vyjmenujeme všechny role, které zastává a produkty, které používá. Později se nám to bude dobře kategorizovat.

XML

Asi jsem to dosud nezmiňoval, dělám to tedy až nyní. Z počátku jsem popisoval role a persony v textovém editoru. Narazil jsem ale na to, že persony je třeba prezentovat v různých formátech a podobách (uvidíme později). Přešel jsem proto do XML a výstupy generujeme podle momentální potřeby. Nyní například generujeme web a PDF, chystám se na další věci. Z počátku to udělejte tak, abyste to měli co nejrychleji, až budete mít několik desítek person, převeďte to.

Nasazení

Nasazení a aktivní život person popíši jindy, je to na dýl.

Většinou, když necháte programátora tvořit, do velké míry předpokládá, že uživatelé jsou jako on. A že se zajímají o jeho software a že mu věnují veškerou pozornost… Samozřejmě, že se tento jev netýká jen programátorů, ale všech lidí, kteří se podílejí na vývoji.

Bylo by dobré, kdyby se všichni mohli setkávat s uživateli, pozorovat je při práci a konzultovat s nimi své nápady. Protože to ale často není možné, simulujeme toto setkání pomocí rolí a person.

Nejdříve vytvoříme role. Administrátor, sekretářka, účetní… všichni, co mohou využívat daný software, a to přímo i nepřímo. Například ředitel asi nebude s vaším softwarem pracovat, ale bude po sekretářce chtít, ať tam zadá nějaká data a pak bude číst výstupy.Role by měly být definovány tak, jako byste psali popis pracovní pozice do inzerátu. Předpokládané vzdělání, zkušenosti, pracovní náplň, popis pracoviště, s kým komunikuje… První role bude těžší vytvořit, asi se vám bude zdát, že je to v každém případu nasazení trochu jiné. Doporučuji vzít konkrétního jednoho zákazníka/uživatele a zamyslet se, jak se liší od ostatních a s drobnými korekturami popsat jeho případ. Pokud se někteří zákazníci nebo uživatelé výrazně liší od jiných, je dobré vytvořit role dvě nebo víc. My třeba máme dvě sady rolí pro jeden produkt: malá fabrika o patnácti lidech a kolos se stovkami zaměstnanců. V malé fabričce dělají zaměstnanci hodně různorodé činnosti, ve velké jsou úzce specializovaní.

Platí, že byste se neměli moc vázat na současné uživatele, důležití jsou uživatelé cíloví. Pokud je některý uživatel jiný, než byste si představovali, nezabývejte se jím. Vlastně rolemi a personami říkáme: takovýmto rolím je určen náš software. Je na obchodnících, aby takovéto lidi sehnali.

V rámci práce na rolích je vhodné také popsat jejich zaměstnavatele nebo pracoviště. Značková prodejna Seatu v Hradci Králové, vede to majitel, pracují tam čtyři obchodníci, je tam servis… Vymyslete si to, ale buďte konkrétní. Role se pak vytvoří přímo pro danou společnost. Pokud máte soukromou klientelu, postupujte obdobně. Jde o to mít nějaké informace o tom, co jednotlivé role spojuje. Pokud produkt používá více společností a komunikují spolu, vytvořte jich víc.

Je velmi důležité role podložit daty. Vše, co se týká použitelnosti, musí být velmi dobře podložené. Jakmile se při nasazování rolí a person ukáže, že neodpovídají realitě, můžete to zabalit. Důvěryhodnost je to nejdůležitější, co budou lidé, kterým to budete představovat, zkoumat. Nepodceňte to.

Jakmile role vytvoříte, ověřte, že jsou v pořádku. Konzultujte to s každým, s kým budete moci. S obchodníky, s analytiky, s kolegy… Každý to trochu upřesní. Asi si někdo vzpomene na další role, které chybí. Ty vytvořte. Konzultace také mají dobrý efekt v tom, že takto nenásilně představíte, že se bude něco nového dít. A kolegy do toho vtáhnete. V této fázi vám nikdo pomoc neodmítne, později to bude něco jiného (to už bude dlouhodobá práce a nějaké změny navíc). Nyní se lidé rádi vytáhnou.

UCD je možno aplikovat i na nový software. Když ještě uživatele nemáte, postupujte stejně, jen budete muset trochu víc zapojit představivost. A o to víc to musíte ověřit. Jestli ověření podceníte, uděláte produkt pro nikoho a navíc tak pošramotíte pověst UCD, že to asi vedení stopne.

Výsledkem bude několik rolí (2-12?). Až jste si jisti, že jsou hotovy a kvalitní, vytvořte ke každé z nich nejméně jednu personu. Většinou jednu, ale někdy se stane, že je lepší jich udělat víc. Například já jsem pro roli školitele udělal role nováčka a zkušeného borce. Každý má jiné problémy a řeší je jinak. Nebo jsem měl roli vedoucího pobočky a tři role podle oboru. Prodejce párků se hodně liší od bankéře.

O personách zase jindy. Více v knize The Persona Lifecycle.

Ikona

• Spoří místo (16 x 16 pixelů i menší).
• Může být designový prvek.
• Má konstantní rozměry, více ikon lze jednoduše zarovnat pod sebe i vedle sebe. To se hodí do různých toolbarů.
• Rychleji ji najdete a rozpoznáte, pokud jste v aplikaci zběhlí. Ikony hledáte na úrovni reflexů, texty vyžadují racionální vrstvy mozku.
• Nemusí se lokalizovat. Lokalizace je drahá záležitost.

Text

• Význam je jasný – primárně přemýšlíme ve slovech.
• Nemusí se učit – mnoho ikon napoprvé nedáte.
• Je mnohem levnější – vymyslet a nakreslit jednoduchou dobrou ikonu je práce na hodinu, pokud máte praxi.

Celkově z toho vychází, že jak text, tak ikony mají své místo. Ikony jsou nevhodné pro rychlý start, texty zase mohou zdržovat zkušené uživatele. Ale nemusí.

Od ikon nečekáme, že je intuitivně pochopíme bez komentáře. Ty doby tady možná byly když Susan Kare začínala. Aplikace byly velmi jednoduché. Třeba my v jedné rozsáhlé aplikaci máme skoro tisíc ikon a některé mají zobrazit nuance nuancí nebo permutace permutací. Je to extrém, samozřejmě. Ale ani v malých specializovaných aplikacích není možné udělat ikony intuitivní (odstavec, variabilní odstavec, neviditelný odstavec, text, neviditelný text, text jako proměnná… a to vše ve velikosti 16 x 16 pixelů).

Ikony se musíme naučit. Proto nikdy nedělejte ikony bez nápovědy. Až se je naučíme, rady by nás zdržovaly. Proto nikdy nedávejte pod ikony popisek – ani vypínací, vždy bude některá ikona nezřejmá, a proto si to nikdo nevypne.

Ikony se musíme naučit. Proto nikdy nedávejte ikony na místa, kde je důležitá rychlá orientace nováčků. Informační kiosek v administrativní budově, legenda v jízdním řádu, katalog výrobků nebo domovská stránka webového obchodu by nikdy neměla mít zvláštní ikony (všeobecně známý nákupní vozík na e-shopu samozřejmě ano, ale kategorie výrobků rozhodně ne).

Uvedu příklad.

Chceme si vybavit kuchyni elektrospotřebiči. Vůbec jim nerozumíme a potřebujeme se zorientovat. Vezmeme si katalog, kde je 20 stejných trub. Jsou tam fotky – stejné nerezové obdélníky se sklem a s čudlíky. Jmenují se také stejně AKZ a trojmístné číslo. Pod každým obrázkem je asi dvanáct ikon. Čert aby se v nic vyznal, vysvětlení je kdesi jinde v katalogu a zapamatovat si všech 24 významů je jako bych hrál pexeso. Pro nás je dobrá srovnávací tabulka na následující straně, ale grafický přehled je nám na nic – použitelnost tedy mizerná.

Vezměme to ale z pohledu obchodníka. Ten těch katalogů má asi dvacet a všude se opakují stejné vlastnosti. Do katalogů se dívá denně. Pro něj je dobré, že tam jsou stránky s ikonami, které umí, rychle se zorientuje a může před námi machrovat, jak to všechno zná a lépe nás oblbnout. Výborná použitelnost.

Tyto diametrálně rozdílné výsledky použitelnosti jedné věci jsou také skvělým argumentem pro tvorbu person.